Blog

Laudatio na Aleše Dočkala

Vložil zatloukal dne 28. 1. 2014

Ten průběh bývá vždycky podobný, z volejbalových databází se vyjedou ti, co v dané pololetí slaví kulaté a polokulaté narozeniny a k jejich příležitosti se zvažuje, zda oslavenec obdrží jednu z forem vyznamenání Českým volejbalovým svazem. Těch možností je spousta, směrnice Oceňování v ČVS je pěkně složitá.

Když letos v seznamu vyjelo i jméno Aleše Dočkala, tak jsem zbystřil. Tento návrh Komise společenského volejbalu Olomouckého krajského volejbalového svazu byl pro mě zajímavý nejen tím, že se jedná o Prostějováka (i když napůl, ale to posléze), ale jedná se zkrátka o kamaráda. Když jsme ocenění schvalovali, nebylo to věcí protekce, ale suchým hodnocením faktů.

Aleš začínal s volejbalem v Brně, kde byl sám výborným ligovým hráčem Zbrojovky Brno, klubu, jehož jméno má náboj i dnes. V době našeho vítězství na ME ve fotbale v roce 1976 se začínají psát i malé a skromné dějiny jednoho velmi kvalitního rozhodčího. Dost jsem váhal, jestli použít slovíčko úspěšného, nebo to mírně zprofanované kvalitní. Dalo by se říct, že našemu nedávnému oslavenci patří obě hodnocení, přesto se cítím povinován je rozlišovat. Jestli bych si měl totiž vybrat, jeho rozhodcovská dráha byla spíš kvalitní.

On se totiž nikdy nehnal za uznáním, za úspěchy, za velkou kariérou. Vždy se u něj v životě objevila nějaká brzda, ať rodina, která je pro něj vším, tak i povolání, kterému sloužil oddaně. To se pak na ty mezinárodní špičky stoupá hůř.

Ale zpátky k vejci, tedy začátku. Ač jsem zmínil začátek Alešova pískání v roce 1976, důležitý je podobný rok - 1986 - to se totiž stává rozhodčím, který píská naši nejvyšší soutěž - tehdy ještě federální. A byl tam nejmladším rozhodčím, to je dlužno podotknout. Je vidět, že étos brněnského volejbalu a také škola legendárního rozhodčího Poldy Jebáčka postavili slušný základ této mnohaleté kariéry. Dovolím si odbočku, má duše jich je plná. Dalo by se to klasifikovat jako další díl ze seriálu: "Když se řekne ---, tak se mi vybaví..." A na mou duši ... když se řekne 1964, tak se mi vybaví Olympijské hry v Tokiu, kde byl volejbal poprvé představen jako olympijský sport. Do té doby se teprve do popředí světového zájmu dostával. Tato cesta do popředí se nás jó týkala, protože první mistrovství světa v roce 1949 se konalo v Praze a naše reprezentace obsadila 2. místo. V roce 1956 jsme se dokonce v Paříži stali poprvé mistry světa. Češi s Francouzi a Poláky byli u zrodu Mezinárodní volejbalové federace. Na těchto zmíněných olympijských hrách nás také jako sudí reprezentoval již vzpomínaný Alešův učitel Leopold Jebáček. Byl pověstný svým stylem, pro který bychom měli v dnešní době už menší pochopení, měl totiž tendenci komentovat svá rozhodnutí pro celou halu: "Odpískal jsem míč pro Vyškov, neboť hráč Šlapanic byl blokem v síti!" atp.  S odstupem doby jsem rád, že Aleš tento zvyk nepřijal, i když nepochybuji, že by to svým silným hlasem zvládl i v naší prostějovské hale.

A máme tu druhý díl ze seriálu "Když se řekne"..., neboť když se řekne rok 1986, vybaví se mi Alešův jedinečný článek "Jaké bude počasí" v ročence Prostějovská odbíjená. Projevil se zde jako vystudovaný vojenský meteorolog. I když projevil... to se možná nedá říct. Když to teď čtu, je to jak zpověď starého skauta. Ale to nechám na Vás, článek je přílohou tohoto textu. Uzavřeme zkrátka rok 1986 posledním konstatováním, že se narodila jeho první krásná dcera Míša.

Když se hodnotí umělecká dráha folkařů, důležitým milníkem pro ně bývá rok 1989, tedy to, jak se se změnou poměrů vyrovnali ve své tvorbě. Řekl bych, že u našeho kamaráda Aleše žádná výrazná změna v dráze rozhodčího nenastala. Musím tedy jen kvitovat s uznáním, že se jako nevyhnutelná součást socialistického zřízení vyrovnal s perestrojkou a glasností, s jasným důkazem lásky se svou ženou totiž zplodili a v revolučním roce 1989 přivedli na svět neméně krásnou dceru Martinu.

Jelikož o více Alešových dcerách nevím, mohu se vrátit zpět k volejbalu. Drtivá část jeho dráhy je spojena s další legendou českého volejbalu a prostějovským rodákem Jirkou Dvořákem. Aleš coby brněnská náplava v Prostějově tvořil dvojici s člověkem, který se následně stal náplavou v Olomouci. Buď jak buď, ani jednoho neurazí, když je nazveme takovou prostějovskou dvojicí. V 90. letech neměla konkurenci. Kdykoliv hráči přišli do haly a viděli tyto dva, věděli, že o kvalitu pískání se nemusí strachovat. Procestovali toho spoustu, každý se stal strejdou pro děti svého kolegy. Kdo nikdy nepískal vyšší soutěže, vězte, že mít svého stálého kolegu je k nezaplacení. Stačí se podívat na jeho gestiku, mimiku a posturiku, zkrátka řeč těla, a máte jasno. Víte to dřív, co si myslí váš rozhodcovský kolega, než kdokoliv jiný na hale, a tím máte výhodu.

Nakonec to Aleš zapíchnul předčasně a přesto na vrcholu, když si odkroutil svou pětadvacátou sezónu v nejvyšší soutěži. K tomu je nutno dodat:
   1. Zpočátku byl nejmladším rozhodčím mezi všemi.
   2. Následně se stal nejdéle sloužícím rozhodčím v extralize.
   3. Přesto nebyl nejstarší.
   4. Ani jednou nesestoupil do nižší soutěže. A že je to možné, když blbě pískáte...

Zmínil jsem, že se Alešovi vyhnula mezinárodní kariéra, pokud pominu přátelská mezistátní utkání. A dovolím si tvrdit, že je to škoda. On zkrátka této hře rozumí a má ji perfektně přečtenou. Je to zvláštní, ale někdy to stačí. Pamatuji si, že nás jednou překvapilo, když se nás "mladších kolegů" ptal na znění jednoho pravidla. To není běžné, když se vás učitel ptá, protože neví. Tehdy jsme učinili ten nejpodstatnější závěr - i kdyby nakrásně některé pravidlo neznal, na empajru rozhodne situaci správně. Shrňme to tím klasickým slovním spojením - cit pro hru.

Tím by naše putování volejbalem mohlo skončit. On však po nedlouhé pauze do tohoto vlaku nastoupil znovu - když jej vyzvala jeho dlouholetá volejbalová kamarádka Lenka Koblerová, aby jí dělal asistenta trenéra v krajském výběru žákyň. Tuto volejbalovou ctnost si uhájil a souhlasil. Plody tohoto rozhodnutí sklízel s Lenkou v roce 2013, když své svěřenkyně dotlačili k vítězství v mistrovství ČR. Doteď si myslím, že tomu pomohl nejen Lenčin předpoklad být výbornou trenérkou, ale i charisma Aleše, které na holky působilo. "Dočky", jak mu říkaly, je zfanatizoval, družstvo se objevovalo na sociálních sítích s pomalovanými obličeji v klubových barvách a vítězný míč mistrovství oběhl prostějovský volejbalový svět.  Kéž by na takovou dvojici mělo štěstí více družstev mládeže.

Pro dnešek asi se vzpomínáním skončím, mám totiž strach, že za 5 let na prahu jeho šedesátky budu muset psát znovu. Ale udělám to rád, zážitků by bylo spousta. Jsem rád za jeho specifický humor a líbí se mi, že si k němu nemusel pomáhat brněnským "hantecem", který je sám o sobě vtipný, ale nikdy jsem jím Aleše neslyšel mluvit. Proto si vyberu jinou stránku Alešovy osobnosti - jeho záhadnou občasnou málomluvnost. Byli jsme v Rakousku na vysokohorské túře, šli kolem krásné přehrady a okolí ten den zahalila hustá mlha a hrozná zima. Přesto jsme se vydali dál. Chtěl jsem zjistit naše šance na zlepšení, tak jsem se tohoto vystudovaného meteorologa zeptal, jestli si myslí, že se to zlepší. (Doufal jsem v nějaké vědecké vysvětlení klimatických jevů, které spolehlivě zajistí roztrhání mlhy.) Odpověď byla více než lakonická: "Hm, nevím, možná"...

Tak já doufám, že až za pět let tu budu psát znovu, Aleš opět mezitím na chvíli naskočí do toho volejbalového vlaku a někomu zasáhne do života. Pravděpodobnost toho se snižuje, ale přesto platí to "dočkalovské" možná...

Jan Zatloukal

Příloha č. 1: 01.jpg
Příloha č. 2: 02.jpg
Příloha č. 3: dockal_ales_dvorak_jiri.jpg
Příloha č. 4: dockal_ales_jake_bude_pocasi.jpg

Otevřít

Laudatio na Petra Lyska etc.

Vložil zatloukal dne 5. 8. 2014

Ač by se mohlo zdát, není tento příspěvek recenzí na hudební tvorbu Petra Lyska, neboť on by se neopičil Vladimíru Mišíkovi, nejméně pak v samotném názvu svého hudebního tělesa. Etc. tedy jsou myšleni ostatní pořadatelé letních turnajů, kterých náš okres má poměrně dost; namátkou Petr Novák - Konice, Luděk Svoboda - Určice, Zdeněk Grulich a Tomáš Tyl - Přemyslovice, klan Pavlovských, Andělů a Reiterů - Čunín, pak mně už méně známí pořadatelé z Křenůvek, Štarnova, Kostelce na Hané, Němčic nad Hanou.

Petr je ale inspirací pro mé vnitřní uznání, které ventiluji ven. Jemu se totiž podařil kousek nevídaný, nezaložil tradici jednoho turnaje, ale založil tradici turnajů dvou. V současném stavu volejbalu zakládat tradice, to chce správnou drzost, odhad a štěstí. Pro prostějovské, kteří mu občas rozumějí, pořádá již desetiletí zavedený Prygl Cup v areálu campu u Plumlovské přehrady. Tam najdou uplatnění všichni z naší ligy, úroveň turnaje je tomu uzpůsobena. Ač je akce již profláknutá a zavedená, je těžší o to, že většina věcí se musí do areálu přivézt. Kdybych chtěl být vtipný, řekl bych, že i hřiště. Bohužel letos to vypadá, že tomu tak i musí být. Nu nebudu předbíhat...

Mladším sourozencem Prygl Cupu je Bonnie Baden Cup, který měl letos své třetí dějství v areálu bývalých hřišť Galy, pro nedávno narozené: u akváče. Tady se už při ukládání darů do vínku turnaje rval Petrův prostějovský status quo se severomoravským naturelem. Jména družstev z Raškovic, Karviné či dokonce Polska jsou toho jasným důkazem. Zde už kvalita roste. Prostějovská družstva mohou těžko pomýšlet na nejvyšší příčky, což je určitě cenné memento, že nejsme volejbalový pupek Moravy. Turnaj nám poslouží k tomu, že můžeme poměřit síly s méně známými, a tak mají utkání zcela jiný říz.

Letošní turnaj mi úplně pomátl hlavu, protože z jeho nástupu jsem ještě doteď paf. Z mého pohledu pověstného konzervativce bych nejraději některé Petrovy kroky a názory nazýval bizarními (samozřejmě jen ze svého pohledu, obecně bych si nedovolil soudit). A jak subjektivně někdy bizarní je pro mě Peťa, stejně bizarní byl pro mě i samotný nástup. Díky tomu mě nesmírně bavil. Družstva se seřadila, v popředí stál hlavní pořadatel Peťa Lysek a vedle něj Laďa Dobeš. Kde je Laďa, tam to smrdí humorem, i kdyby byl pohřebním řečníkem.

Peťa držel v ruce tabuli, která bývá u různých venkovních zahrádek a píše se na ni třeba nabídka piva. Tentokrát zde žádná desítka v nabídce nebyla. Byla na ni fotka Bonnie, první ředitelky turnaje. Bizarnost první: pes - fena ředitelkou turnaje. Bonnie bohužel letos po úctyhodném životě umřela. Proto u své fotky měla datum narození i datum úmrtí. Petr se dal do řečnění. Je vidět, že se cítí silnější v kramflecích, vede-li diskuzi, než proslov. Což byla milá bizarnost druhá. Vyšperkoval to tou třetí, když nás požádal o to, abychom památku Bonnie uctili minutou ticha. To už chápali méně všichni, nejenom Poláci. Nic proti krásné fence, ale minutu ticha jsme psovi ještě nikdy nedrželi. Já jednou psal na facebooku básničku Zuzině kočce Murině, takže já to jakžtakž zvládal. (Asi tím, že mi Murina ze svého profilu i odpověděla.) Ne tak už ostatní, protože v druhé sekundě minuty ticha se někteří začali smát. Volejbalová společnost na kurtech se v tu chvíli dělila na uctívače a milovníky černého humoru. Já v tu dobu (kdo mě zná, ví) byl naprosto rozpolcen, protože jsem obojí. A přišla bizarnost poslední - minuta ticha nebyla přerušena v obligátní 20. - 30. sekundě, ale hned v páté. Tehdy ztratili myšlenkovou nit už všichni.

Laskavý čtenář nechť nebere můj článek jako zesměšnění, protože já to beru smrtelně vážně, tedy že památku první ředitelky jsme uctili. Ale ze všech způsobů, které si Petr Lysek mohl vybrat, si vybral ten nejoriginálnější. U hodin často bývá psáno "Ultima hora latet", tedy že (jeho) poslední hodina je (člověku) skryta. Přeneseně nemáme nikdo nic jisté, stejně jako nikdo jistě nemohl pochopit záměr tohoto dlouhovlasého fantoma v něm řízeném nástupu k turnaji. Jestli toto propojení nejistot bylo Petrovým poselstvím, klobouk dolů, povedlo se mu to na jedničku!

Čest Bonnieně památce!

Jan Zatloukal

Příloha č. 1: IMG_8873.jpg

Otevřít

ANO, bude líp?

Vložil zatloukal dne 4. 8. 2014

Vedl jsem nedávno s kamarádem debatu na téma nutnosti obměny politické garnitury na všech úrovních. Jemu se to říká, v Prostějově kandiduje za ANO, bude líp! Samozřejmě vůbec nekritizuji ušlechtilou myšlenku očistit naši politiku. Ale cesta do pekel bývá nejčastěji dlážděna dobrými úmysly. On totiž na svém profilu zveřejnil údajnou účtenku jedné z pražských restaurací. Byla na ní částka kolem 9.000 Kč za oběd jedné pražské komunální političky s jejím hostem. Pominu možnost, že by se mohlo jednat o podvrh, kterých je internet plný. Snaha kritiků všeho současného mi trošku připomíná známý aforismus: "Rozloupne se vejce, vyleze z něj kuře a řekne: "Takovej bord*l jsem ještě nevidělo!"

Osobně si stále neměnně myslím, že žádné nové hnutí nezmění morálně-politický status quo. Ten změní až samotní lidé ve své nejzákladnější přirozenosti. Každý můžeme fandit nějakému politickému směru. Demokratické strany nejsou špatné, špatní mohou být jen maximálně lidé uvnitř. Je tedy otázka, zda se naše politická scéna může očistit, nebo zkrátka patříme trošku víc na východ a jakákoliv čistka je marná, neboť dopadne pokaždé stejně. Ač s touto "východní" myšlenkou v hlavě poslední dobou koketuji, pořád doufám, že jak "dožije" předravá porevoluční generace, situace se změní. Takže ve světle své víry v toto říkám: "NE, bude líp!"

Jan Zatloukal

Příloha č. 1: hejnova_listek.jpg

Otevřít

Zemřel poslední člen posádky, která svrhla bombu na Hirošimu...

Vložil admin dne 2. 8. 2014

...a je to dobře, nebo ne?

Samozřejmě si nepohrávám s tou, která chodí v černém hávu s kosou, a chraň mě ruka Páně jí vůbec teoreticky předhazovat potenciální zákazníky. Každá smrt je smutná (diktátorů nevyjímaje), protože většinou zasáhne blízké. Opouštím dnes toto pole, dlouho mě nikdo blízký neopustil a moc si přeju, aby dlouho také neopustil, proto se necítím povolán tento druh smutku popisovat.

Smrt Theodore Van Kirka mě však zasáhla. Vůbec jsem ho neznal, nebyl to můj hrdina. Jen vím moc dobře, v jaké posádce letadla seděl a jaký tato posádka měla úkol. Její šéf a pilot Paul Tibbets po zážitku z atomového hřibu a tlakové vlny prohlásil památná slova: "Bože, co jsme to udělali. I kdybych žil sto let, na těhle pár minut nikdy nezapomenu." Většinový názor nezpochybňuje děsivě pozitivní význam tohoto útoku na ukončení největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva, ale i sama postava, která dala trochu podnět zrodu projektu Manhattan - velký Albert Einstein - pronesla slavná slova o tom, že neví, jakými prostředky bude vedena 3. světová válka, ale ví však jistě, že ta čtvrtá bude opět vedena oštěpy, klacky a kameny. Proč tady to vzpomínání a citování? Protože, a citujme naposledy (tentokrát) Edmunda Burkeho, je společnost společenstvím mrtvých, živých a dosud nenarozených. Je to taková oblíbená konzervativní poučka, ale jasně vyjadřuje přenos hodnot. Zabraňuje nám dívat se na aktuální jevy pohledem moderního pocitu, ale zdůrazňuje memento, že by se ke změnám, jež nastolujeme, měli vyjadřovat mrtví, a ti dosud nenarození. Což je těžké. Proto konzervativci nechtějí moc měnit. Přece lehčí to je, když mrtví jsou ještě živými. Tehdy ten přenos informací je snazší a vlastně i nekontroverzní.

Holocaust, smysl II. světové války, nejtvrdší pojetí komunismu, to vše se nám vytrácí. Ztrácí se to totiž s nevyřčenými myšlenkami těch, kterých se již na ně nemůžeme zeptat...

Jan Zatloukal

Otevřít

Kuba Gall v Kazani

Vložil zatloukal dne 22. 7. 2013

Posílám postřehy Kuby Galla z jeho pobytu v Kazani!

Letní světová univerziáda 2013 ? Kazaň

Kuba

Fotogarelie ZDE

Otevřít

Expedice Hallstatt 2013

Vložil zatloukal dne 9. 7. 2013

Na začátku července 2013 uspořádal oddíl turistiky další ze svých zájezdů, tentokrát vybranou destinací bylo Rakousko, přesněji údolí Zillertal, následně okolí Hallstattského jezera a poslední den pak Linec a memoriál koncentračního tábora v Mauthausenu.

Paradoxem zůstává, že tento zájezd si vytoužil nejvíce Kuba Gall, který si nakonec raději sám jel do Kazaně. Nu tak snad se mu jeho rozhodcovské povinnosti vydařily alespoň tak dobře jako nám v Rakousku naše cestovatelské.

Noční přejezd skončil nad ránem v Tyrolsku, kde jsme zajeli do Zillertalského údolí. Ono je to trošku nešťastné označení, zvážíme-li, že německy údolí se řekne ?Tal? a řeka, která toto údolí tvoří, se jmenuje ?Ziller?. Ale kdo by tomu říkal Zillerské údolí, když lépe zní údolí Zillertal :o). Ať je to s jeho názvem jakkoliv, zajímavější je jistě, jak údolí vypadá a co v něm je k navštívení. Horní část Zillertalu se rozděluje na čtyři údolíčka, kterým místní říkají Gründe: Zillergrund, Stillupgrund, Zemmgrund a Tuxertal. První ?Grund? nás zajímal nejvíce, neboť se v něm nachází druhá nejvyšší přehradní hráz v Rakousku. Že to není prcek, to snad lépe odhalí fotka z paty hráze a také z její koruny. Krásný pohled je také z chatky Adler Blick, která se nachází přímo nad hrází. Každý tento pohled přináší jiné pocity. Ze spodu hráze máte pocit, že na Vás hráz padá. Ostatně koruna hráze je v prostoru do údolí více zaklenutá než její pata. Pocit ?padající? 187 m vysoké betonové zdi (kterou tlačí i slušná masa vody) Vás donutí raději vyběhnout zahnutými cestičkami až na vrcholek hráze. I když bylo zmíněno, že Zillergrund je druhá nejvyšší hráz, opticky tomu tak rozhodně není. Její vyšší kolegyně v údolí Malta má sice pěknou dvoustovku metrů, ale díky průsakům, které se v průběhu stavby vyskytovaly, bylo prvních 50 m bylo zasypáno zeminou. Proto výhled z hráze do údolí je podpořen ?pouze? 150 m, kdežto Zillergrund to rozpálí v celé své parádě. Buď jak buď ? obě hráze jsou nádherným příkladem dokonalé techniky klenbových přehrad, které mají v Evropě konkurenci snad jen ve Švýcarsku.

Nejen přehradními hrázemi postižení jedinci si vychutnávají tento výlet. Nádrž, která vznikla výstavou přehrady Zillergrund, tvoří pozoruhodné prostředí plné vodopádů ústících do nádrže, kleče, lučních květin a jímavých skalních útvarů. Kolem jezera se dá jít různými směry, ať už lehčími výšlapy, tak i těžkými túrami. Častým cílem bývá znovu otevřena Plauener Hütte ve výšce 2.364 m n. m. My zvolili lehčí variantu na Hohenau Alm (1.863 m n. m.). Tato chatička bývá označována jako das ?Klein-Tibet? des Zillertals. K vidění jsou jak typické vlaječky, tak i modlitební mlýnky s mantrami. Zajímavější je však to, že tato chatka je taková malá zoologická zahrada. Již když se k ní přibližujete, vyběhnou Vám naproti 3 selátka a vítají Vás jejich psí protějšci u nás. V tu chvíli si tak milé zvířátko ani nepředstavujete na rožni. No nebo možná na začátku. Když jsme odcházeli, už se mi tam v hlavě točili :o). Z dalšího zvířectva bylo možné vidět v Alpách všudypřítomné kozy a krávy, v dáli na nás možná bučel i buvol. Na chatce jsme dostali pravý horský kozí sýr (bohužel v tomto případě z továrny v Mayrhofenu). Ale samozřejmě horský původ se v té chuti nezapřel.

Druhý den bylo na programu jedno z nejkrásnějších míst Rakouska, solné městečko Hallstatt a jeho nebývale čisté jezero. Hallstattská kultura je pojem z dějepisu, naše první zmínky o Prostějovu  roce 1290 se s tím nedají vůbec srovnávat :o). Byť se obec nachází na úpatí Dachsteinského masivu a v minulosti byla těžko přístupná, solná naleziště mnoho předků motivovala k tomu, aby to tam lidé přesto zkusili. A jistě neprohloupili. A my díky nim máme možnost obdivovat úchvatnou architekturu, pitoreskní krajinu a jezero, které se chlubí hloubkou 150 m pitné vody.

Jelikož nám vybyl nějaký ten čas a též i volné kilometry, rozjeli jsme se odpoledne do 22 km vzdáleného Bad Ischlu. Je to věhlasné lázeňské městečko, kde se léčí kožní choroby. Pro naše dějiny má však ještě významnější dopad - Franz Josef zde totiž podepsal známý manifest Mým národům!, kterým byla de facto zahájena I. světová válka. Abychom se jen nezabývali vojenskou historii a zabrousili trošku i do romantiky - zde se Franz Josef zamiloval do krásné Sisi, zde se také s ní zasnoubil. Nu a aby té romantiky na nás nebylo málo, potkali jsme v jeho vlastní restauraci i potomka cukrářské rodiny Josefa Zaunera. Nejména 1/2 účastnic našeho výletu se do něj i zamilovala :o).

Zpáteční cesta byla vedena přes Linec a muzeum koncentračního tábora Mauthausen. Když člověk přijede do Lince, zaparkuje a vydá se po promenádě na levém břehu Dunaje směrem k Nibelungenbrücke, není (zejm. po nedávných povodních) nadšený. Mírně ho možná navnadí budova Ars Electronica Center a naproti ní kdysi moderní budova radnice z roku 1985. Naše cesta však pokračovala tuctovými městskými ulicemi dál až k nádraží, odkud vyráží Pöstlingbahn na vrchol Pöstlingberg. K čemu ji  přirovnat? Něco jako byste na kraji Olomouce nasedli do starodávné tramvaje a vzali to přes Samotišky na Svatý Kopeček. I Pöstlinerg je poutní místo, jeho dominantou je barokní bazilika Panny Marie Sedmibolestné. Jakkoliv můžete milovat baroko či být hluboce věřícím člověkem, uchvátí Vás nejen tento kostel vyjadřující úctu ke Stvořiteli, ale i - řečeno v této rovině ? i Stvořitelovo dílo; výhled z plošiny na Linec. Tehdy si člověk prvně uvědomí, že sjezd z dálnice na Linec má svůj význam.

Jak se poutník na kopec dostane, tak se z něho i dostane (tedy poutník 21. století, který si pod kopcem zakoupil za 5,60 EUR zpáteční lístek). Tramvaj ho tentokráte sveze až na svou opačnou konečnou ? Hauptplatz. Než se jím vydáme až k dalšímu významnému stavitelskému triumfu, uveďme ještě, že Pöstlingbahn si drží primát v Evropě, neboť se jedná o nejstrmější adhezní kolejovou dráhu. Cože to je za sprosté slovíčko? Navzdory tomu, že je tak pekelně prudká, nepoužívá ozubnicového systému. Lidově: není to zubačka. Ale nemusíme se bát, je bezpečná, ostatně v roce 2009 zrekonstruovaná i s jejími vozy.

Z hlavního náměstí v Linci je to asi 10 minut chůze k Mariánskému (Novému) dómu. Vrcholná ukázka gotiky, kterou musíme kvůli své výstavbě v 19. století nazývat neogotikou. Ať je to, jak to je, jedná se o největší kostel v Rakousku. Údajně pojme do svých útrob až 20.000 věřících. Dokonce měl ambice být i nejvyšší stavbou Rakouska. Legenda však praví, že zasáhla církevní politika ? tehdy žádný kostel (stavba) nesměl převyšovat Stephansdom ve Vídni, a tak věž lineckého dómu má ?pouhých? 134,8 m (na svého vídeňského konkurenta ztrácí 1,6 m). Řečeno slovy Johna Masona z filmu Skála: ?Není to drobek!?. Po zpáteční cestě pravým nábřežím se loučíte s Linzem už v jiné kvalitě, než by tomu bylo na druhém břehu. Míjíte totiž moderní budovu umění Lentos a pak také koncertní dům Brucknerhaus. My je míjeli ve dne, když na nás svítilo sluníčko. Večer však tyto stavba dělají tak úžasné světelné obrazce, že nemuset do Mauthausenu, asi bychom tam zůstali sedět a čekat.

Konzentrationslager Mauthausen není nejlepší místo na ukončení výletu. Ale možná právě ze své podstaty je. Uvědomit si, že příroda je nejmocnější v Alpách, ale když to do svých rukou vezme člověk, dokáže v nížine vyvádět opravdu psí kusy. Mauthausen nebyl ?nejhorší? tábor. Pobyt v něm ovšem nebyla selanka. Ačkoliv měl přívlastek koncentrační, nikoliv vyhlazovací, díky náročné kamenolamařské práci se tu vyhlazovalo prací. Různé zdroje uvádějí 122 ? 320.000 mrtvých. Tábor se ovšem může chlubit takovými ?špeky?, jako je Fallschirmspringerwand (parašutistická stěna). Kdo ještě není tak zatížen studiem holocaustu a nacismu a nezná esesáckou hantýrku a německou vynalézavost, vězte, že se jednalo o příkrou stěnu přilehlého kamenolomu, kam byli vězňové esesáky shazování dolů. Takovým usmrceným pak říkali ?parašutisti?. Ve stejném lomu byla také další ?atrakce? ? schody smrti. Vězně tu přinutili v řadě jednoho za druhým vynášet po 186 schodech hrubě vysekané bloky kamenů, které často vážily až 50 kilogramů. Mnozí vězni se vyčerpáním zhroutili a spadli na jiné jdoucí za nimi, čímž vytvořili domino efekt; první vězeň padal na dalšího, a tak dále až úplně dolů. Když vidím holohlavé a potetované ?přátele? z různých neonacistických hnutí, ptám se v duchu, jak se jim tato představa zamlouvá?

Navzdory ponurému ukončení, které prostě k hodnotám mnohých členů SK K2 patří, lze rozhodně hodnotit zájezd nadmíru úspěšným. Ale nemůžu za to já, nemohou za to účastnicí. Může za to jeden efekt, který lze shrnout slovy: ?Just because it`s Austria!?.

Fotogalerie: ZDE

(jaz) 

Jan Zatloukal

Otevřít

O volejbale a jednom videu

Vložil zatloukal dne 2. 5. 2013

Každý milovník sportu pod vysokou sítí má své důvody, proč ho právě tato hra přitahuje. Ona je to nejenom hra chytrá, nepostrádající taktické a strategické plánování, ale též hra estetická. Je to poměrně čistý sport a když ho hraje výběr hezkých dívek, přiláká to k televizi či do sportovní haly nejednoho zástupce silnějšího pohlaví, který třeba ? paradoxně ? nikdy volejbalový míč nedržel v ruce. (Pokud tedy nepřiletěl do tribuny z nepřesného příjmu a on ho tak před zraky několika stovek diváků nevracel zpět).

I pro mě se stal volejbal srdeční záležitostí a shodou pro mě vděčných okolností se stal i mým živitelem. Ač mi leze někdy krkem a chci se vším praštit, časem se opět vrátí setrvalý stav. Který vlastně prožívám i nyní. A tak s klidným pocitem mohu říct, že na volejbale mě přitahuje i to, že je plný příběhů.

Jeden z nich se udál na videu, které předkládáme pod tímto článkem. Je krásné, že na tomto několikasekundovém spotu každý vidí něco jiného. Nezasvěcený divák po shlédnutí titulku a videa zjistí to hlavní ? závěrečný míč velkolepé jízdy prostějovských žákyň za druhým titulem v řadě na Mistrovství ČR.

Příběh se však může psát i jinak. Podívají se na něj rodiče hrdinek tohoto videa. Opomenu-li přirozenou radost a hrdost každého rodiče, jistě tam bude i pocit zadostiučinění, vždyť ta výchova své ratolesti ke zodpovědnosti, která přispěla ke sportovní úrovni, co vyhrála tuto trofej. Ty oběti, to dojíždění na tréninky i ta finanční podpora. Pocit rodiče musí být blažený.

Jistě se na video podívají i jeho aktérky. Opět si mohu dopřát jen úvahu, co pro ně toto video bude znamenat. Euforie bude ještě dlouho zalívat duši mladého člověka, když v nejbližší době video znovu a znovu prohlédne. Co ale za rok? Asi si to idealizuji, ale možná to bude něco takového, jako když se mi podaří ucítit vůni jídla, co jsem míval zamlada, a teď se k němu nedostanu. Okamžitě vytane na mysl ta příjemná vzpomínka, nemůže to být přece jiné!

Já však prožívám svůj vlastní příběh. Když sleduji video, pozoruji tři hlavní dospělé aktéry tohoto snímku. Jindra Němeček, kameraman, Lenka Koblerová, hlavní trenérka a Aleš Dočkal ? její asistent. Shodou okolností tito tři byli na soupisce družstva Klepet, které tu před 15 lety patřilo ke špičkám amatérského volejbalu. Mnozí hráči tohoto družstva se do něj dostali až po skončení jejich aktivní výkonnostní činnosti. Družstvo jak slavně hrálo, tak méně slavně skončilo. Škoda té trpké vzpomínky, kterou někteří z nich mají. Možná těm třem se ten volejbalový bůh chtěl revanšovat tím, že příběh neukončí? a svolá je zase k sobě.

Jindra už nějakou dobu v oddíle působí a jistě ho naplňuje jeho jak trenérská, tak i podpůrná činnost pro oddíl. Lenka se vrátila nakonec k tomu, co vystudovala, a zpečetila to nejsladší možnou tečkou. Kéž by každý absolvent tělovýchovné fakulty mohl prohlásit ? jsem Mistr republiky! Toho třetího si nechávám na závěr. On to celé spískal. Jeho hřmící hlas nahrávku bagrem do zóny IV ji doprovází slovem: ?Dobře!??, ten hlas mi přehrál na začátek smyčku mého příběhu. Dvacet pět let byl extraligovým rozhodčím a patřil k těm nejlepším. Duo Dočkal ? Dvořák, to zůstane pojmem ve volejbalovém svazu ještě pěkných pár let. I když po svém konci rozhodcovské kariéry vypadal odhodlaně, že volejbal už ne ? vrátil se (i díky kvalitní osobnosti jeho kamarádky Lenky Koblerové) ? a vyhrál. ?Finis coronat opus! Závěr korunuje dílo.? Tak snad ten volejbalový bůh zase neudělá tečku, ale opět jenom čárku. Všem třem bych to přál.

video zde

Jan Zatloukal

(jaz) 

Jan Zatloukal

Otevřít

Istanbul - cestopis

Vložil zatloukal dne 23. 11. 2012

Naše skupinka nejvěrnějších fanoušků dorazila před šestou hodinou večerní do istanbulského Atatürkova letiště a po nezbytných bezpečnostních procedurách a ubytování se v hotelu Samir jsme se vydali do víru velkoměsta. Velmi zběžně jsme prohlédli dvě hlavní mešity, které jsme si pro naše fotografické sklony vyfotili i za večera, byť jejich návštěva nás čeká ještě příští den. Istanbul se ukázal jako město mnoha tváří, zvyků, chutí i vůní. Hned u mešit se "na nás vrhnul" místní pojízdný prodavač tajemného teplého nápoje, který s kombinací skořice voněl úžasně. Za jednu tureckou liru máme tedy na noční Hagii Sophii (nejznámější mešita v Istanbulu) velmi voňavé vzpomínky. Tento dojem byl mírně zkalen přejitím jednoho z mostů přes zátoku, kam se voda opírá do Zlatého rohu. Zde již místní rybáři rozjížděli svou loveckou show a na svých udicích vytahovali z Marmarského moře jednu rybu za druhou. I snad proto jejich společnost vyhledávala velká spousta koček.

Turci jsou příjemní lidé, praví o tom každá turistická příručka a potvrzuje to i naše zkušenost. Tentokrát, jak není jindy zvykem, označení v mužském rodě označuje opravdu jen mužskou část populace. Ženy jsou buď zahaleny šátkem či zcela, nebo jsou to Evropanky, ale od "ortodoxních Turkyň" vlídného slova nemůžeme očekávat. Je pravda, že jsme ani neočekávali, ale chladný přístup letušek nás přeci jen v tak známé společnosti, jako jsou Turkish Airlines, překvapil. Snad se holky do pátku dají do kupy. Jak nás nepotěšila dámská část turecké populace, v jednom mají Turci nad nás navrch. Jeden z našich výletníků - již sedmdesátiletý fanoušek zakopl na silnici o lem jízdního pruhu a doslova si rozbil nos. Sice jsme se všichni začali sbíhat k němu i z větší vzdálenosti, ale nesmírně sympatické bylo to, že se seběhli i všichni přítomní Turci. Jak vrchní oblečený v pracovním oděvu s krásnou vínovou vestou, tak i kolemjedoucí řidič byli nesmírně nápomocní a ochotní při celkem náročném ošetřování. Celou dobu, co jsme sledovali přístup všech těch nám do té doby neznámých lidí, jsme mysleli na to, co by se stalo u nás. Zkrátka: "Turecko, Tví občané sice házejí odpadky kdekoliv se jim zamane, ale v dobrosrdečnosti je těžko někdo předběhne."

Máme za sebou druhý den a z pohledu našeho cestovního itineráře ten podstatný, stěžejní a nezapomenutelný. Jeho první část byla věnována důkladnější prohlídce "bikontinentálního" Istanbulu, druhá - večerní část pak fandění na utkání Champions League našeho VK proti domácímu Fenerbahce Istanbul. Však zpátky zpět k jitru. Moc jsem se na něho netěšil, protože bylo velmi blízko době, kdy jsem ulehal do postele. Přeci jen i první den byl náročný, šlo se do postele později, ale zároveň mě od spánku bránil velký rámus na ulici. Po chvíli jsem to nemohl vydržet, tak jsem se šel podívat, kdo dělá na ulici takový kravál. Nikoho jsem neviděl, avšak z odrazu na protější budově jsem viděl notoricky známou postavu Peti Feikeho, který se promenoval ve svém oblíbeném tilku před otevřeným oknem, držel v ruce pivo a měl řeči. Hned jsem toho chlapce měl zase o stupínek raději.

Na istanbulskou túru jsme vyrazili v devět hodin ráno. Na hotelu zůstal náš "noční rváč se silnicí", kteří se léčil ze svého zranění a trošku i prodělaného šoku,  a manželé Monhartovi, kteří uvízli ve výtahu. Zbytek výpravy se přesunul místní tramvají ke své první mešitě. Ať se jedná o jakoukoliv mešitu, ta první má vždy největší kouzlo. Člověk se ocitne zcela v jiném "kostele", než je zvyklý a pokud nic jiného, příjemný dojem na něm udělá "domácké" prostředí, které cítí tím, že se po mešitě pohybuje v ponožkách po perských kobercích. Jeden z účastníků si uvědomil, že propříště na exkurze v mešitě jsou potřeba neděravé ponožky, jinak jsme s odíváním do mešity potíž neměli, ač Zuza vypadala ve své kapuci jako náhražce za šátek spíš jak Eskymačka. Z mešity to bylo co by holubem dohodil k Egyptskému bazaru. Příměr k holubům není od věci, protože na této odhadem stometrové spojnici mezi těmito body jsou holubi jako doma a kolem přítomné stánky s prodejem zrní napovídají, že je to záměrem. Egyptský bazar je první skutečné setkání s dennodenní kulturou Turecka. Tento "nákupní dům" je spojený zejména s prodejem různého koření a tureckých cukrovinek. Tomu také odpovídá všudypřítomná vůně. Zde jsem se poprvé setkal s pověstnou tureckou dobrosrdečností, ale také s prvním smlouváním. Sice jsem v rámci Sportovního klubu K2 pro smlouvání cen žádaný, ale zde jsem si na Turky nepřišel. Jednoho jsem přímo i nas..., když jsem jeho bronzové šachy za 45 EUR ocenil na 35. Jeho pohled, ve kterém byla vulgarita i rozloučení, jsem pochopil brzy. Na další smlouvání, které vedlo k nákupu 3 triček, jsem byl již připraven a snižoval jsem raději už jen v tureckých lirách a do toho raději i po jednotkách těchto lir. Z Egyptského bazaru jsme se přesouvali dál. Po cestě jsme se zastavili na pravém tureckém čaji a také kávě. Defaultně smradlavé jehněčí už do nás milý pouliční, turecký prodavač nedostal. Posezení k čaji bylo rozhodně úchvatné, výše štokrle, na kterém jsme seděli, byla kolem 35 cm a i při své výšce jsem se do toho lámal velmi těžko. To se nebavím o svém přibírání, díky němuž jsem měl strach, že ratanový nábytek můj nápor neudrží. Z výše našich stoliček jsme sledovali pracovitého Turka, který přerovnával zelí ze svého zavazadlového prostoru auta do nějakého pytle. Tolik hlávek zelí jsme nikdy pohromadě neviděli. A výrobci tohoto modelu auta ani netušili, že jejich sedan toho tolik pojme. Cesta pokračovala dál a my v jedné z vitrín spatřili ošátkovanou přadlenu koberců. Nakukovali jsme, až jsme se do této dílny dostali. Tam se nás ujal ochotný majitel firmy, který nám vysvětloval některé zákonitosti výroby koberce. Nakonec nás náš turecký kamarád pozval nahoru na čaj a další povídání. Tehdy nás již naše průvodkyně Jana upozornila, že všudypřítomná turecká snaha nám něco prodat bude k vidění i zde. A nepletla se. Asi pět seběhlých Turků házelo před námi koberce jeden za druhým a ukazovalo jeho přednosti. Majitel dílny zdůraznil, že pravý ručně dělaný koberec vypadá z jedné strany tmavěji, z druhé pak světleji. Nakonec došlo k vyhlášení taktiky našeho majitele, že se bude ptát na každý koberec, zda se nám líbí a uvažovali bychom o koupi, nebo jej schová. Jana měla pravdu, zase je tu prodej... Asi tehdy (už si ani v rámci mnoha událostí nepamatuji) Marek nevím proč (to není jméno, jen vyjádření mého nevědomí) poradil prodavači, že já si chci koberec koupit. To jsem nikdy neřekl, koberců mám doma dost a pod kuchyňskou linkou žádný nepotřebuji. Marek chtěl říct něco "ftipného" a vybral si mě. To však bylo Turkovi jedno a už to do mě valil. Jelikož nejsem hloupý chlapec, věděl jsem, že má taktika musí být neúprosná. Koberec stál 240 EUR, tak jsem řekl (znaje Turkovu hrdost z Egyptského bazaru), že víc jak 100 EUR nedám, že vlastně ani víc nemám. Tuto větu, kdokoliv ode mě uslyší, nechť ví, že to není nikdy pravda. Ale to on netušil, tak jsem myslel, že se ho tak zbavím. Na mou "protinabídku" se usmál, ale zase si mlel to svoje v částkách začínajících na číslovce 2. Mně to bylo jedno, já zase prostě říkal, že víc jak 100 nedám, bo nemám. Tehdy jsem pochopil ještě snáze, v čem spočívá smlouvání o cenu. Majitel kobercárny mi řekl, že (přeneseně): "smlouvání je o tom, že snížení ceny znamená, jakoby mi někdo udělal obřízku, ale to co chci po něm já, to je jak useknutí celého přirození". Velmi mě tento příměr pobavil, ale i tak jsem si šel sednout s odhodláním vybavení své kuchyně nerozšiřovat. Avšak byl to obchodník, jak se patří, zželelo se mu prostějovského chlapce a zahrál na notu, které v mém uchu zněla uspokojivě: "Dejte mi k té stovce ještě jedno euro a koberec je váš. Tehdy ten obchod bude výhodný i pro mě". Tak co jsem měl dělat? udělal jsem mu radost a myslel, že udělám i radost rodičům, kterým dárek dám k Vánocům. Toto jsem si však rozmyslel, protože když se dívám na svůj nový koberec, uvědomuji si, že by mí rodiče nedocenili příběh, který je se získáním tohoto předmětu spojený. Odešli jsme z kobercárny, majitel mi podal ruku, řekl mi, že jsem jeho "best friend" a obohaceni další zkušeností jsme si to šinuli dál. Na pořadu byla stará istanbulská cisterna - dnes již nefunkční - která kdysi sloužila jako zásobárna vody pro Istanbul. Podzemní aleje sloupů, pod nich vodní zásoba s mnoho rybkami, to je při intimním osvětlení krásné odlehčení od tíhy velkoměsta. Z cisterny je to opravdu nedaleko od nejfotografovanější pamětihodnosti Istanbulu - Modré mešity. Tu jsme si zevnitř prohlédli až po obědě, protože necelých pět minut po vynoření se z cisteren jsme již slyšeli z megafonů svolávání muezzinů k motlitbám. Poslech těchto zpěvů je téměř magický a pro toho, kdo ho na vlastní uši slyší prvně, je to velmi silný zážitek. Modrá mešita nemá svůj název podle svého zevnějšku, na první pohled je to totiž standardní mešita, ale modrý vnitřek již odpověď na otázku kolem názvu odpovídá dostatečně. Když jsme se na koberci v mešitě rozvalili, cítili jsme se velmi příjemně. Modrou barvu mnoho z nás má rado, ale i koberec byl velmi jemný na dotek, posed o poleh. Poslední jmenovaná činnost, kterou se v této světoznámé mešitě jal dělat Peťa Feike, upadla v nemilost místní muslimské hlídačce ortodoxních zvyků. Ač neříkám, že vyvalení Peťova pupku bylo nějak žádoucí a pohledné, to, že skupina japonských turistek si prohlížela mešitu bez šátků a ostychu, nám přišlo více nevhodné. Japončice však napomenuty nebyly. To však se nedalo ani trochu porovnat s našim spolucestujícím Davidem, který se (nevíme jak) dostal až za ohrádku oddělující turisty od poctivě se modlících muslimů. David se mezi nimi pohyboval s kamerou se zcela nerušeným klidem. Jak nás Japonky překvapily, David nás šokoval a hlavně pobavil.

Odpoledne nás čekal ještě jeden zážitek ? tím byl Velký bazar. Je to spletitá síť obchůdků pod jednou střechou, která v sobě nemá systém. Ke koupi jsou tu různé turecké artefakty, ale také všudypřítomné zlato. Z bazaru se smysluplně dostat je možné jedině stoupáním vzhůru, hledat jinou cestu úniku nemá cenu. Turečtí prodejci jsou velmi dobře informováni. To že naši národnost někteří poznali ještě dříve, než jsme promluvili, nebylo zas tak nepochopitelné. Když od nás slyšeli potvrzení, že pocházíme z "Czech republic", okamžitě reagovali a začali se bavit o fotbale a Barošovi. Jeden starší prodejce při vyslechnutí místa našeho původu vystartovat s méně očekávaným kalibrem - Alexandrem Dubečkem. Turci opravdu umí překvapit, kdykoliv to člověk nejméně čeká. Po nákupech nezbytných suvenýrů jsme se přesunuli do hotelu, abychom v 17:00 hod. vyrazili našim minibusem do asijské části Istanbulu, kde se mělo hrát dlouho očekávané a kýžené utkání. Nemá cenu popisovat všechny cestovní peripetie tohoto přesunu, zmíním tu hlavní - cesta cca 15 km nám trvala 2,5 hodiny. Tak velké zácpy jsou v Istanbulu, a to den co den. Ač jsme celou dobu jeli po tříproudé silnici, posouvali jsme se opravdu po malých kouscích. Zcela beznadějnou se jevila situace, kdy jsme se blížili k Bosporskému mostu spojující Evropu s Asií. Tam se zahušťovala veškerá doprava a není se čemu divit. Na asijský kontinent v tomto městě vedou pouhé dva mosty. Nutno říct, že náš turecký řidič udělal před mostem takovou myšku a dostal se na něj takovým způsobem, že to člověk musel ocenit. K hale jsme dorazili asi 5 minut před oficiálním začátkem utkání. Jelikož pan řidič halu dokonale neznal, poslal nás sice po nějaké cestě, ale na jejím konci jsme se ocitli uprostřed tureckého běsnění. Nevědomky jsme se ocitli uvnitř kotle istanbulských fanoušků. Jeden z nich ? mladý sympatický Turek nám šel naproti a velmi ochotně a úsměvně nás zavedl po dlouhé oklice k druhému vchodu do haly. Bylo to od něj velmi hezké gesto, protože jsme mohli dostat přes držku, ještě než bychom ji stihli na hale otevřít. U vchodu nám security z nepochopitelného důvodu zabavila buben i naše LCD. Tak nenazýváme fanouškovskou odrůdu drogy, ale krabici od LCD televize, ve kterém vozíme veškerý fanouškovský aparát. U vchodu jsem já obdržel Petrem Gogou domluvenou novinářskou akreditaci a vydal jsem se fotit utkání. Prostějovští fanoušci šli druhou cestou a mě zachvátil pocit, že je mohu vidět naposledy. Skandování fanoušků i přes zavřené dveře haly bylo totiž velmi hlučné. Když jsem se dostal chodbou, na které mě kontrolovali další tři securiťáci, do haly, na druhé straně jsem spatřil pohled, který mě uklidnil. Prostějovští fanoušci v opačném rohu a v jejich části tribuny v L-formaci posazení příslušníci ochranky, kteří je oddělovali od zbytku světa. Kyberneticky by se dalo říct počet fanoušků = f, počet securiťáků = s.  Když den=3.12.2009, pak f=s. Zkrátka pořadatelská a bezpečnostní služba byla bezchybná a mně přinesla uklidnění, že i běsící dav Turků by nemusel představit ohrožení. Bohužel však k běsnění dav neměl ani důvod, výsledek utkání byl tak jednoznačný, že i nejkonfliktnější Turci se po zápase raději vydali do mešit, než aby si vyříkávali s hostujícími fanoušky, zač je toho loket.

Je těžké hodnotit Istanbul a Turecko a ještě k tomu v kontextu tří prožitých dní. Turističtí průvodci se nemýlí. Dobrosrdečnost je v těchto lidech zakořeněná. Rozhodně si díky Turecku budu více všímat své ohleduplnosti, ale také ohleduplnosti a ochotě lidí kolem sebe. A díky Istanbulu mě v Prostějově už nikdy nerozhodí na křižovatce to, že mám před sebou čtyři auta. Istanbul je totiž dobrá léčebná kúra a do těchto lázní dopravních komplikací by mohl zajít každý netrpělivý a bezohledný řidič.

Když se člověk vrátí z Paříže, Londýna nebo Říma, je plný dojmů a může o nich mluvit spatra. Turecko však - to je jiný svět, jiná kultura a zcela jiný zážitek. Dojem z tohoto místa není menší, vrací se však člověku na mysl po doušcích a pokaždé v jiných souvislostech.

Jan Zatloukal

Otevřít

Kterak dva členové Kádvojky osvědčili mistrovství v profesi

Vložil sonnevend dne 23. 11. 2012

Stěhování, to není žádná lecjaká věc. A jak se říká, lepší vyhořet než se stěhovat.

Ale abych se vrátil k jádru dogy: jedním z hravě zvládnutých oborů tohoto páru člověků s renesančním rozhledem je právě stěhování. Původně jsem tomu moc nevěřil, ale Honza s Jirkou (ááá - teď jsem je prozradil úplně...) podali jasně hmatatelné důkazy.

Menší věci přenášeli pouhým pohledem, větší předměty silou vůle a na ty ještě rozměrnější přece jen použili i své čistě fyzické dispozice. Až zůstal úplně poslední oříšek k rozlousknutí: obří skříň popírající svou velikostí zákony našeho vesmíru. Promiňte, vlastně bytu.

Jak almaru dostat ven z místnosti, když všechny její rozměry (prsa - pas - boky, sakra zase vedle - tedy výška - šířka - hloubka) přesahovaly velikost dveří? "Rozsekat na třísky a spálit," nesměle jsem navrhl a vzápětí byl zpražen vražedným pohledem milované manželky. "To zvládneme," opáčil její oblíbenec Jenda a já opětovně klesl na dno propadliště dějin.

I dali šéfík zvaný Hans a jeho pobočník OpoJura hlavy dohromady. Ze samé logistiky málem zavařili mozkové obvody, ovšem výsledek stál za to. Nejenže masivní skříň briskně opustila někdejší ložnici, ale vzápětí byla za pomoci vyboulených svalů obou siláků zázračně dokormidlována uzoučkým schodištěm z poschodí No. 1 do podkroví.

Marek Sonnevend

Otevřít

O němčině, uniformě a o tom, co vlastně chci

Vložil zatloukal dne 23. 11. 2012

Vždycky jsem se nezdráhal přemýšlet nad rysy jednotlivých národů a vlastně mi ani nevadila klišé, která by tuto nacionální problematiku zastřešila. Proč by nemohli být Frantíci věční stávkaři, Rusové vodkaři, Italové zmatkaři a Češi pupkaři? Vždyť by se dalo použít další klišé, že na každém šprochu..., tak proč se nad těmito národnostními závěry nějak mračivě pozastavovat.

Když už jsme se shodli, že mám pravdu, asi nikdo již nevyvrátí pár přívlastků o Němcích. Známe preciznější národ? Možná Japonce, možná Švýcary. Ale ti hrají jinou ligu, Němci byli, jsou a budou kapitola sama pro sebe. Některé věci oni zkrátka umí. Umí třeba nosit uniformu. Docela jim sekne a už odnepaměti platí synergický efekt, kde "němčina" + "uniforma" = "něco navíc".

V neděli poté, co mě cestou z Vídně zastavila hlídka rakouské policie, jsem trošičku nahlédnul za oponu tohoto efektu i já. Možná jsem i zjistil, jak se cítili vězňové v koncentračních táborech. Nepřeháním, z mých 367 facebookových přátel jsem o holocaustu nastudoval nejvíc, tak vím, jaký příměr si mohu dovolit. Paralelou s koncentráky srovnávám formu, ani v nejmenším ten tragický obsah.

Navzdory slušné korupci, která zřejmě v řadách naší policie bují, mám i z našich policistů respekt. Zasvětil jsem svůj dosavadní život předpisům, jejich tvorbě, dodržování i jejich kontrole. Proto si u mě policista respekt zaslouží, a tak se chovám korektně ke každému, který mě osloví. Dokonce z těch prvních jsem byl jako 18leté řidičské batole připosr... Teď už jsou ty silniční kontroly uvolněnější, avšak spojené se slušným chováním na obou stranách. Jooo, policejní idylka se mi zhroutila ve vesnici Erdberg nedaleko našich společných hranic. Trošku nervózní při spuštění majáku jsem překontroloval tachometr a ujistil se, že jsem to ani v nejmenším nepřeťáp, tak jsem se uklidnil a z auta vylezl již jako uvolněný, že tuto kontrolu nějak přežiju. Stáli proti mně dva, jeden starší, co by mohl být můj otec s knírkem, a mladý, kterého bych ve škole přepral. Mladý mi připomínal jednoho mého neoblíbeného prostějovského číšníka, o kterém jsem slyšel, že utrápil k smrti jednu kočku (tedy asi čtyřnohou). Navíc to byl takový zrzek (ten fízlík), no zkrátka na Itala bych ho nešacoval. A vlastně od šacování tam byl on a udělal to důkladně. Sebral mi všechny doklady (o některých jsem ani nevěděl, že jimi disponuju), to samé udělal i zbytku posádky našeho sedmimístného autíčka. Chvíli kluci chodili kolem vozidla s přívěsem jako Pat a Mat a pak to přišlo: "So, zwei Probleme - pak cosi německého - das macht 235 Euro."

Až moc násilně mi to připomínalo scénku ze Slunce, seno, erotika, když Škopková nakupovala das Desktop Model. Ty precizní německé propočty: "Fünfundzwanzig Gottwald - ein hundert fünfundzwanzig Mark - sto pětadvacet Marek." Proti takovému součtu pokut jsem se bohužel i se svědectvím Maruny z prasečáku mohl jít klouzat, jenom jsem vydal kreditku a už to jelo.

S Rakušáky a Němci zkrátka není sranda. Tam, kde u Angličana člověk narazí na tradici, konvenci, ale i gentlemanství, tam u Němce (a potažmo Rakušana) narazí člověk na odměřenost a studenočumáctví. Oboje asi plodí v daných zemích ovoce, v Rakousku rozhodně mají pořádek.

Taková pokuta za dva pásy a chybějící ocelové lanko u vozíku bolí. Čecha, který tu pokutu pocítil trošku jako buzeraci, to bolí ještě víc. Ale na druhou stranu... to by se to u nás možná žilo, kdybychom na to byli krátcí i v naší kotlině. Sice bych si nemohl zavtipkovat s policisty, ale za těch 30 minut blbého pocitu by to stálo - všichni bychom si byli rovni před zákonem a to by se děly věci?

Jan Zatloukal

Otevřít